24. srpna 1419 se u bran města Saint Laurent zastavila asi stodvacetičlenná skupina lidí s koňmi. Skupinu vedl muž jménem André. Říkal si „vévoda Malého Egypta“. Přišli ze Savojska, tedy z území Svaté říše římské, kde André obdržel ochranné glejty nařizující, aby byl i se svými lidmi přijat. Odtáhl se svou tlupou směrem k řece Rhoně a do Provence. Žili zčásti z podpory veřejnosti, ale byli také koňskými handlíři. Jejich ženy předpovídaly budoucnost.
O století později se objevují různé formy odmítání Cikánů. Ve Francii se první královská nařízení týkala rouenského okrsku. 27. července 15O4 nařídil Ludvík XII.čtyřem místním vikomtům,aby ze svého území vyhnali „ty, kterým se říká Egypťané“. V roce 1539 král František I. nařizuje: “Od nynějška žádná z vyjmenovaných společností a shromáždění tak řečených Bohemiens nesmí nijak vstoupit, vniknout či pobývati v našem království, ani jinak přestoupit naše příkazy, ani jej navštěvovat žádným ze způsobů jako dosud“. Ale Bohémiens v zemi nadále pobývali a dokonce je vzal pod ochranu jeden králův příbuzný. Za vlády Ludvíka XIV. se zákony zaměřené proti Bohémiens zpřísňují. „Královské prohlášení vymezené proti Bohémiens a těm, kteří jim poskytují ochranu“, přijaté 11. července 1682 dovršilo soubor prostředků k vypuzování a trestání donucujících Cikány kočovat pouze v malých skupinách. V sousedních zemích byla zavedena podobná opatření. Cikáni se soustředili v obtížně přístupných pohraničních oblastech. V roce 1793 přichází francouzská revoluce, ale Bohémiens zůstávají . Jejich perzekuce pokračuje. Koncem devatenáctého století dochází ke změnám státní hranice a do Francie vstupují ilegální kočovníci: 20. března 1895 je po celé Francii organizován vládní soupis Bohémiens a kočovníků. Je vynalezen nový způsob vypořádávání se s Cikány. Jsou obviňováni z kradení dětí. Zákon z 16. července 1912 upravující pohyb kočovníků je porušením francouzského práva. Zavádí antropometrický průkaz pro každou osobu starší 13 let a povinné vízum k tomuto průkazu pro příjezd či opuštění komunity, v níž se osoba zdržovala.V letech 1939 - 1946 jsou kočovníci internováni v táborech . Některé rodiny nacisté deportovali do vyhlazovacích táborů v Německu a ve střední Evropě.
Zákon z 3. ledna 1969 upravující činnost osob pohybujících se po Francii bez stálého bydliště nahradil text z roku 1912. Ale i on vychází z předpokladu, že kočovníci jsou nebezpeční a je nutné kontrolovat jejich aktivity. Od roku 1968 nabádá oběžník ministerstva vnitra města ke zřizování „parkovišť“ pro kočovníky. Účelem je přimět Cikány k usazení se na jednom místě. Tento plán se realizoval asi v šedesáti lokalitách. Některé pozemky určené k tomuto účelu jsou jakési satelity velkých měst, například v Rennes. Dnes tvoří Cikáni nezanedbatelnou část populace. V zemích Evropské unie jich žije přes milión a půl. Ve východní Evropě jich žije šest až osm miliónů. V samotné Francii se jejich počet odhaduje asi na čtyřicet tisíc osob. Ze všech Cikánů byli piemontští Sintové první, kteří se v zemi usadili ve velkém počtu. Počátkem 19. století se usazovali v malých vesnicích a živili se jako podomní obchodníci nebo trhovci. Další skupina Cikánů, která se ve Francii usídlila na počátku 19.století, jsou Manušové a Jenišové. Tyto dvě skupiny se usadily zejména v severních Vogézách. Někteří se úspěšně integrovali do zemědělského způsobu života té doby. Čtvrtou skupinou Cikánů jsou Gitans nebo také Kalé. Potýkali se s obstrukcemi prefektů v departementech sousedících s Pyrenejemi. V roce 1802 provedl generál Castellane pogrom na baskické Gitans a ve stejné době vyhnal prefekt východních Pyrenejí Gitans do Španělska.Tyto akce ale nezabránily přílivu Gitans z Iberského poloostrova. V roce 1936 se mnoho španělských Gitans objevilo mezi uprchlíky před občanskou válkou. V roce 1962 se mnoho andaluských Gitans vrátilo z Alžírska spolu s ostatními emigranty. V roce l866 se ve Francii objevili první Romové ze střední a jihovýchodní Evropy.
Dalšími migranty jsou zejména Jugoslávií Cikáni přicházející v letech 1960-1970. Pracují jako nekvalifikované pracovní síly ve velkých továrnách. Od roku 1965 je přesídlování usměrňováno jugoslávskou vládou. Po rozpadu Jugoslávie emigruje mnoho Cikánů na Západ (a také Cikáni bulharští a rumunští). Část Cikánů kočuje dodnes. Kočovnictví upomíná na putování předků. Stále žije myšlenka, že cikánská identita je spjatá s pohybem.