Gitanka mezi tradicí a současností - Postavení ženy ve vybraných komunitách katalánských Gitanos ve francouzském Perpignanu a okolí

Abstrakt

Podle své tradiční role podléhají starší dívky neustálému dohledu stran starších příbuzných, kteří brání i nevinným kontaktům s muži, a smíšené školy tak představují pro jejich vzdělání překážku. Mužům je přiznáno mnohem více volnosti. Dívčí panenství je eminentně významný statek a lze jej ztratit teprve po svatbě. Jeho dodržení zjistí zástupci obou stran ve dne svatby prostřednictvím šátku („dikló“), jenž dodal rituálu i své jméno. Zpravidla 14-16-letá nevěsta se odstěhuje do manželovy rodiny a učí se tamějším rodinným zvyklostem. Přijatou se stává teprve poté, co porodí první dítě. I potom je podřízena svému muži nebo jeho matce, a i přání dětí mají vysoký status pro její rozhodování. Uznání získá žena až v pokročilejším věku, snad přibližně v době narození prvního vnoučete. I po svatbě má zakázán kontakt s cizími muži, zpravidla i s cizími lidi obecně. Neustále je kontrolována a navštěvuje nanejvýš oslavy nejužší rodiny. Vyzývavé oblečení jako kalhoty či make-up nejsou přípustné, a přísně je sledován zákaz kouření žen. Jen v pokročilém věku smí přijmout placenou práci, což představuje jistý rozpor s její povinností nejen vychovávat, ale i materiálně zabezpečovat děti. Tento rozpor se začal zřejmě projevovat teprve se zánikem tradičních řemesel.<br /> Na transformačních procesech ženské role se podílejí mj. konkrétní postoj místní gitanské komunity, jako např. velice konzervativní komunita v Perpignanu. Obdobnou roli mají nové náboženské směry, které jsou jinde (např. v Madridu) vnímány jako mediátor emancipace, zatímco bible bývá prezentována jako potvrzení tradičních hodnot. Dalším faktorem jsou místní sdružení, které realizují vzdělávací, zdravotní a sociální programy a které vedou samy gitanské ženy. Nestaví se za žádných okolností proti stávajícím hodnotám či pořádkům nebo proti vnitřní kultuře Gitanů.<br /> Těžištěm aktivity čistě ženského občanského sdružení spočívá ve školní návštěvě dětí a v doučování, ale jen v dětském věku. Na vzdělání ve vyšším věku se nahlíží kriticky. Pravidla oblečení se začínají měnit pro nesezdané ženy, i u starších žen se víc a víc přehlíží kontakt se ženami zvenku, a i muži začínají tolerovat ženskou práci. Sňatek Gitánky s Payem, tj. s ne-Romem, je společensky méně přijatelný než sňatek Gitana s Payou, hlavně kvůli očekávané ztrátě identity dětí. Přesto zvolí ženy občas tuto formu, aby unikly tradici. Gitanka v Perpignanu ovšem tuto možnost ani nebere v úvahu.<br /> I z nároků na panenství při svatbě se slevuje, a transformuje se v pouhou proklamovanou hodnotu, kterou lze obcházet. Ranný věk při sňatku se různě obhajuje či relativizuje a posouvá se v průměru do vyššího věku. Mnoho Gitanek si váží svých tradic a vědomě se v nich odlišují od Payů nebo od jiných romských skupin (jako např. od Manušů). K nim patří i zákaz kouření, rituál dikló anebo vlastní jazyk, ale i velice rozšířná dichotomie v mužský a ženský svět. Ať už v konzervativním Perpignanu, v otevřeném Montpellieru nebo ve značně emancipovaném Vinҫa, identita se hledá jednoznačně u Gitanů, ne u Payů.<br />