V tradiční romské pospolitosti opouštěla dívka původní rodinu ve věku kolem 14 let. Obecně se předpokládalo, že jí rodiče poskytli takovou výchovu, aby se dokázala zhostit všech nutných domácích prací. Výchova dívky dále pokračovala u tchyně, která mladou snachu musela doučit všemu, čemu ji nenaučila matka, a přizpůsobit její chování požadavkům a povinnostem jejího nového domova. Mladá žena byla považována za dospělou hospodyni teprve tehdy, když měla 2 - 3 děti. Pak bývalo zvykem, že se mladí manželé (někdy) osamostatnili. Kromě domácích povinností musela žena - matka obstarávat i obživu (chodila posluhovat k sedlákům, prodávala kovářské výrobky svého muže). Při větším počtu dětí v rodině musela s péčí o malé děti hodně pomáhat nejstarší dcera. Žena - matka měla mnohem více povinností než muž -otec. Ten vydělával peníze, které ovšem často na živobytí nestačily. Podle tradice bylo jeho povinností zasvěcovat syny do mužských činností - například učit je kovat nebo hrát na hudební nástroje.
Pokud rodiče zemřeli, starali se o osiřelé děti prarodiče, ale často i starší sourozenci.
Dnes je situace jiná, zejména ve větších městech, rodina už není tak soudržná jako dřív. A také se mnoho romských dětí ocitá v dětských domovech, protože matky - samoživitelky péči o děti a jejich výchovu bez pomoci ostatních členů širší rodiny nezvládají.