Studie se zabývá otázkou tzv. standardizace romského jazyka. 4. kongres IRU (Mezinárodní romské unie), který se konal v dubnu 1990 ve Varšavě, měl tuto otázku na programu. Má-li se stát romština jedním z jazyků Evropské unie, je třeba se systematicky věnovat jejímu rozvoji. Stále se nabízejí otázky typu: Jsou jednotlivé dialekty romštiny pouze dialekty jednoho jazyka, nebo se jedná o rodinu příbuzných jazyků? Který z těchto dialektů či jazyků máme považovat za reprezentativní? Představitelé IRU dospěli k názoru, že v ústní komunikaci působí nejrušivěji výpůjčky z kontaktních jazyků a v písemném projevu odlišné grafické systémy nebo odlišná pravidla pravopisu (při zápisu romštiny se většinou vychází z grafického systému majoritního jazyka té které země). Dnes panuje přesvědčení, že romština je jeden jazyk, který se vyvinul do různých nářečních forem pod nestejně intenzivním vlivem odlišných kontaktních jazyků. Již v roce 1971 na I. mezinárodním romském kongresu v Londýně se delegáti usnesli, že je nutné vytvořit takový společný jazyk, který by sloužil k bezproblémové komunikaci na mezinárodní úrovni a byl jazykem mezinárodních dokumentů a publikací. Francouzský lingvista Marcel Courthiade na základě svých terénních výzkumů rozdělil dialekty Romů do tří skupin:
1. soubor dialektů romštiny v pravém slova smyslu;
2. silně germanizované sinto-manušské dialekty (pro ostatní mluvčí málo srozumitelné);
3. romské etnoloekty jiných jazyků (např. angličtiny a španělštiny) mluvčím romštiny nesrozumitelné.
Termín "standardizace" je užíván ve významu vytvoření společného komunikačního prostředku, který by vycházel výlučně z romštiny v pravém slova smyslu, t.j. z první skupiny, a pouze výjimečně by používal výrazy nebo idiomy uchované v dialektech 2. a 3. skupiny. Dokument zahrnuje celkem 21 bodů.
V České republice a na Slovensku se mezinárodního pravopisu užívá zatím jen ojediněle. Texty určené Romům v České republice a na Slovensku bývají zapsány pravopisem přijatým Svazem Cikánů-Romů v roce 1971. Píše se jím nejen na stránkách Romano Džaniben, ale i v knihách a periodikách vydávaných v České republice a na Slovensku.