Následující popis komunity Kalderašských Romů v pařížském předměstí Saint-Denis nepředstavuje vědeckou studii, nýbrž zprávu ze dvoutýdenní návštěvy na místě. Několik let stará kolonie na kraji průmyslové zóny založili romští přistěhovalci z Rumunska, kteří tam budovali své chatrče bez zásobování vodou či kanalizace. Romy, kteří mluví převážně kalderaštinou, vede jeden ze starších členů, který dbá na to, aby řešil společenské záležitosti a chránil komunitu před vnějšími hrozbami. Do komunity byli integrováni dva rumunští bratři, o které se stará hlavně jedna rodina.
Hlavními zdroji výživy představují sběr starých kovů, čištění elektrických kabelů pomocí ohně za účelem prodeji do sběren surovin, a žebrání, jež vykonávají převážně ženy. Při narození dítěte stojí rodiče před dilematem mezi výhodami francouzského občanství a rizikem vyhoštění po jeho nahlášení. Nápadné zvyky jsou uvázání červené nitky okolo zápěstí dítěte na ochranu před učarováním, přikládání železných předmětů při jeho dočasném opuštění jako „hromosvod“ proti zlým silám, ale i jako doprovod v době samoty. V případě úmrtí je mrtvé tělo převedeno zpátky do Rumunska za přispění celé komunity, jeho přídomek se vyveze z kolonie a spálí se. Ženy nosí dlouhé sukně, pestré halenky a dlouhé vlasy, v dospělosti pak šátek na hlavě. Muži jsou oblečeni jako okolní obyvatelstvo.
Kolonie v Saint-Denisu byla mezitím úředně rozpuštěna a rumunští bratři se vrátili do vlasti.