Na příkladu expozice Národního muzea Dějiny 20. století ukazuje text český hegemonní muzejní diskurs, ze kterého vypadávají národnostní menšiny, zde konkrétně Romové. V analýze takového diskursu se text obrací hlouběji do historie k vývoji českého Národního muzea a jeho homogenního chápání národa, ale i k širšímu způsobům přebírání praxe „výběrového universalismu“ od západoevropských muzejních institucí. Návazně se autorka zamýšlí nad možnostmi dekolonizace stávající muzejní praxe jako součásti širší produkce vědění.