Romské slovo De(ve)l patří do nejstarší vrstvy slovní zásoby a je blízce příbuzné s názvy bohův ostatních indoevropských jazycích. (Indové boha označují slovem déva, popř. dévatá (božstvo). Zde má svůj původ i romské podstatné jméno devel (ve zkrácené podobě del). V romských dialektech užívaných v českých zemích a na Slovensku (tj. ve slovenské, maďarské a olašské romštině) je bůh označován staženým tvarem del/dél v nominativu, ale v jiných pádech a odvozeninách tvarem devel (např. devles, devla, devleske, devleste). Kořen slova je složen ze souhlásek d/t/h. Zřejmě se jedná o praindoevropský slovesný kořen dei, který znamenal svítit, zářit.
Praslovanské slovo bog (bůh) má etymologickou souvislost se staroíránským slovem baga -bůh, osud, úděl. V nové perštině z toho vzniklo baght/bacht - štěstí, šťastný osud. Odtud i v romštině slova bacht, bibacht, bachtalo (štěstí, neštěstí, šťastný). Staroindické slovo bhága znamená bůh, osud, úděl, podíl.