Národní cítění a státní uvědomělost, jež během 19. století zesílily i v rakousko-uherské monarchii, byly provázeny vymezováním se vůči kočovným skupinám obyvatelstva a jejich vyloučením ze společnosti. Jednou ze skupin, které byly takto vystaveny „zvláštnímu zacházení“, byli Romové. Celou řadou jednotlivých zákonů byli definováni jako lidé „bez příslušnosti“ a z úřední moci se stali cizinci bez vlasti a bez jakýchkoli práv. Po vzniku Rakouské republiky byla (rakouským) „cikánům“ spolkovou ústavou, platnou od roku 1920, „přislíbena“ rovná příležitost při získání občanství. Toto písemně ustanovené zrovnoprávnění de jure se však ve skutečnosti dotklo pouze malé části již usedlých burgenlandských Romů, a to navíc jen krátkodobě.
Potíže spojené s legalizací trvalého pobytu, získáním státního občanství a dosažením rovnoprávného postavení, s nimiž se až donedávna potýkali tzv. autochtoní rakouští Romové demonstruje autorka na osobním příběhu paní Rosy W.