V rámci debaty o švédské sterilizační politice z dvacátých až sedmdesátých letech 20. století se text věnuje pozadí odpovědnosti Švédska jako státu za porušování lidských práv ve vztahu ke třem skupinám obětí dřívější státní zvůle: tzv. „slabomyslným“ a „nezdravým“ jedincům, sociálně ohroženým dětem vychovávaným v náhradní péči a švédským kočovníkům (resandefolket), resp. „cikánům“. Švédskou sterilizační politiku autorka představuje v kontextu politiky sociálního státu a jejího napojení na eugeniku a v kontextu genderové a třídní zatíženosti jeho realizace, s hlavním důrazem právě na zaměření státu na ženy. Romové ve Švédsku představovali jasně diskriminovanou skupinu, v dokumentech týkajících se  sterilizace jsou ale do velké míry neviditelní, protože tato politika cílila mimo jiné kategorie občanů sice také na „kočovníky“, ale nikoli na „Cikány“ jako specifickou kategorii. Text rozkrývá  mechanismy realizace sterilizačního zákonodárství a na pozadí dobové sociální praxe dále rozpracovává tématiku mocenských vztahů ve společnosti, genderu, sexuality a rasové biologie. Zatímco odškodnění se dočkaly první dvě skupiny obětí (a jsou mezi nimi i Romové), vztah švédského státu k Romům jako ke specifické kategorii obětí státní zvůle zůstává ambivalentní.