Pojednání o historii a současnosti etnika Jenišů, kteří žili a žijí jako kočovníci, ale etnicky k Romům a Sintům nepatří. Původ etnicky těžko zařaditelných Jenišů je dosud nejasný a velice málo probádaný.
V 19. století se úřady snažily kočovníky usadit a přimět je k asimilaci. Policie je odvezla do vězení v Bernu, kde byli zaregistrováni a poté rozděleni do jednotlivých kantonů. Tam byli v chudších obcích zaevidováni, ale nikdy v nich nezačali bydlet, neboť jim obce neumožnily vybudovat si v nich vlastní existenci.
Předpokládá se, že v Evropě žije několik stovek tisíc Jenišů - říká se jim také "travellers" a "gens de voyage".
Jejich jazyk nevzbudil velký zájem jazykovědců - teprve v dnešní době se jím zabývá lingvista Klaus Siewert z univerzity v Münsteru, který se snaží prozkoumat a zdokumentovat všechny zanikající jazyky v německy mluvících zemích.
Podnětem pro tento příspěvek je nedávno publikovaná zpráva o tzv. cikánské politice ve Švýcarsku za druhé světové války. Ze zprávy je patrné, jaké postoje zaujímal švýcarský stát vůči Sintům, Romům a Jenišům.
Dozvídáme se, že ve Švýcarsku totiž platily velmi restriktivní zákony, které nešvýcarským Romům, Sintům a Jenišům zabraňovaly ve vstupu do země. Švýcarsko patřilo k prvním státům, které se pokusily zákonem regulovat volnost pohybu kočovníků a snažily se je usazovat.
Součástí pojednání je i politika Švýcarska vůči Romům, Sintům a Jenišům v poválečné době. Toto období ovlivnil projekt nazvaný "Děti silnice", který vznikl na počátku 20. století, kdy ve Švýcarsku platila velmi propracovaná teorie rasové hygieny a eugeniky. Švýcarský psychiatr Josef Jörger, který sestavoval genealogie jenišských rodin a odvozoval ze svých výzkumů dědičnost "vagabundství, zločinectví, nemravnosti, slabomyslnosti, duševních poruch a pauperismu", zastával názor, že všechny tyto údajně dědičné vlastnosti lze potlačit narušením rodinných vazeb a odebíráním dětí. Domníval se, že tato cesta povede k promísení biologicky dědičných vlastností Jenišů s vlastnostmi usedlého obyvatelstva.
Projekt byl zastaven až v roce 1973. Do té doby bylo z jenišských rodin odebráno asi 600 dětí, které byly umístěny do ústavů a náhradních rodin. Po sérii článků o osudu Jenišů švýcarská vláda uznala, že Jenišům musí být přiznáno stejné právo na sebeurčení, jako mají ostatní menšiny ve Švýcarsku.
Potřeba vypořádat se s nacistickým bezprávím vedla v roce 1988 k založení fondu určeného na pomoc všem sociálně potřebným lidem, kteří byli za války pronásledováni z důvodů etnické příslušnosti, náboženského vyznání nebo politického přesvědčení. Odškodnění se kromě přeživších židovských obětí nacismu týkalo i Romů, Sintů a Jenišů.